Jak zabít nudu v zimě?

Vzpomínáte na začátek letošního roku? Na tuhou zimu, která jakoby ani nechtěla skončit? Sice jsme si během ní dosyta užili sněhových radovánek, ale pomalu se nám začínaly zajídat. Chtělo to změnu! Naštěstí jsem potkal kamaráda, mimochodem úspěšného rybáře, který mi představil fungl novou atrakci. Nadšeně mi totiž vyprávěl o skvělé zimní kratochvíli – lovu pstruhů v ledových dírkách. Popisoval mi rybolov tak barvitě, že jsem ho okamžitě zatoužil vyzkoušet na vlastní kůži. Značnou výhodou chytání bylo, že jsem ani nemusel být opravdovým rybářem, povolenka se dala zakoupit u revíru a hned se mohlo chytat. Nakonec mi kamarád poradil, co a jak a dokonce mi slíbil půjčit i rybářské náčiníčko. Kostky byly vrženy a mohl jsem se směle pustit do nového zimního dobrodružství!

Na první výpravu jsem si vzal parťáka – čtyřletého synka Martina. Manželka nám nachystala teplé oblečení, termobox s jídlem a termosku s čajem. Na rozlučku místo přání dobrého lovu, poznamenala: „Stejně jste blázni!“ Mohli jsme hned vyrazit. Teda nemohli, protože navlečenému Martinovi se zachtělo na záchod. Díky početným slupkám oděvu to stihl jen tak tak. Během čekací pauzy jsem ještě jednou zkontroloval naše vybavení. Měli jsme vše a konečně jsme mohli vyrazit vstříc novým zážitkům…

K revíru dorazíme kolem osmé ráno. Venku je mrazivých mínus devět, takže jsem očekával, že na ledě moc „tichých bláznů“ nebude. Ó, jak se mýlil, na zamrzlé hladině už stepovala dobrá dvacítka rybářů! Martin ve vytopeném autě znovu usnul, tak mám co dělat, abych ho probudil. Vytáhl jsem z auta náčiní a Martinovi jsem nakázal, aby u nich počkal. Vyrazím do srubu zakoupit povolenku. Netrvá to ani pět minut a jsem zpět. Ouha, Martin je fuč! Napřed se hrozně leknu, ale pak jeho malou postavičku spatřím na ledě. Snaží se za pomoci půjčeného vrtáku dostat na volnou vodu. Rychle seberu naše saky paky a letím za ním. Mám obavu, aby nezahučel do nějakého zavátého otvoru v ledu. Naštěstí jsou všechny díry z předchozího dne zamrzlé. Bodejť ne, vždyť mrzne, jen praští!

Vyvrtání dírek je otázka několika minut. Konečně spustíme nástrahy pod hladinu. Pokukuji po ostatních lovcích, abych odpozoroval ten správný grif a hlavně, kdy se má včas zaseknout. Najednou uslyším vyděšený synkův hlásek: „Tatííí, něco mi bere prut!“ Skokem jsem u něj. Na poslední chvíli chytím prut mizející pod ledem. To bylo o fous! V krátkém proutku ucítím tuhý odpor. Ryba se na háček zasekla sama a teď usilovně zápasí o svobodu. Čas bojuje proti ní. Proutek předám Martinovi, ať si zabojuje. Ryba za pár minutek začne umdlévat. Jakmile strčí čumák do ledového oka, chytím ji za hlavu a vyhodím ji z vody ven. V závěji se převaluje půlkilový pstruh. Paráda!

Martin má vyvalené oči jako Bart Simson: „Jé, ten je velký…“ A hned se ptá: „Vezmeme ho ukázat mamince?“  Souhlasím – v ceně povolenky je limit tří ponechaných ryb, takže první z nich máme. Syn z batůžku vytáhne dřevěný mečík a chystá se rybu propíchnout. Poradím mu, ať rybu usmrtí úderem do hlavy, tak jako to dělají skuteční rybáři. Zmítající se rybu přidržím hřbetem vzhůru. Syn se rozmáchne jako kat a vzápětí mě mečíkem praští přes klouby ruky. V bolestí zaúpím: „Stačí, už má dost…“ Rybu pak nenápadně dorazím sám.

Znovu spouštím háček s nástrahou do dírky. Martin už ví co dělat, když mu zabere. Nespouští zrak ze splávku. Během dopoledne chytí úplně sám pět ryb! Úplně propadne lovecké vášni. Musím ho násilím nutit sníst svačinu, napít se čaje a dokonce, aby se šel na břeh vyčůrat. Paradoxně já nemám ani záběr…

Ve tři hodiny odpoledne odpískám konec. Jednak jsem nic nechytil a navíc se do mě pouští zima. Syn na chycené ryby vyhrál poměrem 8:0! Stejně ho nemůžu dostat z ledu. Proti odchodu ostře protestuje. Dokonce se mi snaží vyhrožovat: „Když tady ještě zůstaneme, tak mamince neřeknu, že jsi nic nechytil!“

„A jdeme! Jinak už tě sem příště nevezmu!“ zvýším hlas. Martin uraženě balí výstroj a loudá se k autu. Jdu odevzdat povolenku a doplatit překročený limit ryb.

Šťastně dorazíme domů a Martin hrdě odevzdá svůj úlovek. Musím přiznat, že i když jsem si nesáhl na šupinu, byl to parádně prožitý den. Třešničkou na dortu byly čerství pstruzi na nedělní oběd. Mohu jen potvrdit rybářské rčení, že vlastnoručně ulovené ryby chutnají dvojnásob! Snad jedinou kaňkou na skvělém zážitku byla manželčina výtka, že si Martin při odchodu z domu obul dvě pravé boty a já si toho samozřejmě nevšiml. Synkovi však očividně závada v garderobě nevadila, jenom vyvrátil oči v sloup a pošeptal mi: „Kdy zase vyrazíme na ryby…“

Andrej

Další články naleznete na našel blogu, ubytování vhodné pro rybaření naleznete v našem katalogu ubytování.